Kapitola II. - Odchod
19. 6. 2007
Už jsou to dva dny od Panoramixovy smrti.Je noc.Stojím u úzkého
náhrobku na hřbitově za osadou.Na chladném, šedém kameni je vytesán
nápis: ZDE LEŽÍ DRUID PANORAMIX. Pod jménem stojí: V NAŠICH SRDCÍCH
ZŮSTANEŠ NAVŽDY. U náhrobku leží spousta květin. Když jsem tam pokládal
tu svou, všiml jsem si, že tam něco nezapadá. Byla to veliká kost od
Idefixe.Po tváři mi stekla slza.
Vracím se do osady.Myslím na to, co řekl Panoramix před svou smrtí.Musím najít člověka jménem Igur.Jenže jak? Vždyť neexistuje.Je to postava z pověstí.A kdyby přece jen někdy existoval, dnes by byl už dávno mrtvý.
Procházím bránou a zdravím hlídku, když vtom dostanu nápad.Zaltarix - starý podivín - jistě zná celou pověst o člověku jménem Igur.Je totiž známo, že Zaitarix přešel pěkný kus světa a všechno zná.Vyrazil jsem směrem k jeho obydlí.
Dorazil jsem k jeho chalupě.Nesvítí se tam, ale podle spokojeného pochrupkávání jde poznat,že je uvnitř. Zaklepal jsem, ale pochrupkávání neustávalo. Silně jsem zabouchal na dveře.Chrápání ustalo.Za několik okamžiků se dveře otevřely.
Ve dveřík stál velmi starý, rozespalý muž, jehož plnovous se skoro vlekl po zemi.Zamrkal na mě, jako bych byl sen."Pojď dál," pronesl konečně.
Vešel jsem do chýše.Všude byly police s knihami.Na stropě byly zavěšeny trsy všelijakých bylin.
Zaitarix kývnul na židli u stolu, abych se posadil.Váhavě jsem se na něj podíval, ale potom jsem to udělal.Zaitarix dal postavit vodu na čaj a sedl si naproti mně.Chvíli se na mě díval, jak nervózně koulím očima po jeho obydlí, a potom rozespale zabručel: "Co potřebuješ?" Vůbec to neznělo nevlídně.Naopak.Byl jsem rád, že se mě zeptal, aspoň jsem nemusel začínat já.
"Potřeboval bych vědět něco o člověku jménem Igur," řekl jsem.Zaitar na mě vykulil oči a v tu chvíli začala vřít voda na čaj.Vstal a nalél ji do dvou hrnků.Poté sundal ze stropu trs nějakých bylinek a vložil je do obou šálků."Komonice,"odpověděl na můj tázavý pohled.Poté se zase posadil naproti mně, zhluboka se nadechnul a pustil se do vyprávění:
"Kdysi dávno, když na světě ještě nebyli dědové našich dědů, žil v daleké zemi starý král jménem Loiran. Byl to velmi moudrý a hodný král.Ten král měl rádce jménem Igur.Byli jako bratři.Jezdili spolu na lov, pořádaly svatby, pohřby a jiné slavnosti.Někdy, když byl Loiran nemocen, Igur za něj zastoupil úřadování na hradě.
Časem králi Loiranovi začala dělat starosti malá země, jihovýchodně od jeho království.Vládl tam velmi mladý a krutý král, který velmi toužil po moci.Vytvářel veliká vojska, podnikal výboje do okolních zemí a zvětšoval své území ohromnou rychlostí.Časem přišlo i na Loiranovo království.
Dvě obrovská vojska se střetla na hranicích království.Loiran taky vyrazil do boje, tak, jak to bylo v těch dobách zvykem.Igur tam šel samozřejmě s ním.
Loiran utžil v bitvě smrtelné zranení.Když padl, Igur přísahal, že povede svoje vojsko k vítězství a to taky udělal.Bitvu vyhráli, byť s velkými ztrátami na životech.
Igur byl později pro svou statečnost a odhodlanost jmenován králem.Byl to dobrý král, stejně jako Loiran.Nikdo to neví jistě, ale povídá se, že se věnoval alchymii a že dokonce objevil elixír života," uzavřel své vyprávění Zaitarix.
Díval jsem se na něj s otevřenými ústy.Jedinné, co jsem před návštívením Zaitarixe věděl, bylo, že byl Igur nějaký král daleko za horama.
Ani jsem nedopil čaj a už jsem vyběhl z chaloupky.Přes rameno jsem ještě zavolal "děkuju" a za zády se mi ozvalo pobavené uchechtnutí, to už jsem však neslyšel.
Utíkám do své chaloupky.Beru si velikou brašnu a vkládám do ní různé potraviny, ve spěchu ani nevím, jaké.Popadám brašnu a utíkám z chalupy.Probíhám kolem spících stráží u brány a utíkám ze svojí milované osady.Nechávám ji daleko za sebou, stejně jako Asterix před dvěma dny...
Vracím se do osady.Myslím na to, co řekl Panoramix před svou smrtí.Musím najít člověka jménem Igur.Jenže jak? Vždyť neexistuje.Je to postava z pověstí.A kdyby přece jen někdy existoval, dnes by byl už dávno mrtvý.
Procházím bránou a zdravím hlídku, když vtom dostanu nápad.Zaltarix - starý podivín - jistě zná celou pověst o člověku jménem Igur.Je totiž známo, že Zaitarix přešel pěkný kus světa a všechno zná.Vyrazil jsem směrem k jeho obydlí.
Dorazil jsem k jeho chalupě.Nesvítí se tam, ale podle spokojeného pochrupkávání jde poznat,že je uvnitř. Zaklepal jsem, ale pochrupkávání neustávalo. Silně jsem zabouchal na dveře.Chrápání ustalo.Za několik okamžiků se dveře otevřely.
Ve dveřík stál velmi starý, rozespalý muž, jehož plnovous se skoro vlekl po zemi.Zamrkal na mě, jako bych byl sen."Pojď dál," pronesl konečně.
Vešel jsem do chýše.Všude byly police s knihami.Na stropě byly zavěšeny trsy všelijakých bylin.
Zaitarix kývnul na židli u stolu, abych se posadil.Váhavě jsem se na něj podíval, ale potom jsem to udělal.Zaitarix dal postavit vodu na čaj a sedl si naproti mně.Chvíli se na mě díval, jak nervózně koulím očima po jeho obydlí, a potom rozespale zabručel: "Co potřebuješ?" Vůbec to neznělo nevlídně.Naopak.Byl jsem rád, že se mě zeptal, aspoň jsem nemusel začínat já.
"Potřeboval bych vědět něco o člověku jménem Igur," řekl jsem.Zaitar na mě vykulil oči a v tu chvíli začala vřít voda na čaj.Vstal a nalél ji do dvou hrnků.Poté sundal ze stropu trs nějakých bylinek a vložil je do obou šálků."Komonice,"odpověděl na můj tázavý pohled.Poté se zase posadil naproti mně, zhluboka se nadechnul a pustil se do vyprávění:
"Kdysi dávno, když na světě ještě nebyli dědové našich dědů, žil v daleké zemi starý král jménem Loiran. Byl to velmi moudrý a hodný král.Ten král měl rádce jménem Igur.Byli jako bratři.Jezdili spolu na lov, pořádaly svatby, pohřby a jiné slavnosti.Někdy, když byl Loiran nemocen, Igur za něj zastoupil úřadování na hradě.
Časem králi Loiranovi začala dělat starosti malá země, jihovýchodně od jeho království.Vládl tam velmi mladý a krutý král, který velmi toužil po moci.Vytvářel veliká vojska, podnikal výboje do okolních zemí a zvětšoval své území ohromnou rychlostí.Časem přišlo i na Loiranovo království.
Dvě obrovská vojska se střetla na hranicích království.Loiran taky vyrazil do boje, tak, jak to bylo v těch dobách zvykem.Igur tam šel samozřejmě s ním.
Loiran utžil v bitvě smrtelné zranení.Když padl, Igur přísahal, že povede svoje vojsko k vítězství a to taky udělal.Bitvu vyhráli, byť s velkými ztrátami na životech.
Igur byl později pro svou statečnost a odhodlanost jmenován králem.Byl to dobrý král, stejně jako Loiran.Nikdo to neví jistě, ale povídá se, že se věnoval alchymii a že dokonce objevil elixír života," uzavřel své vyprávění Zaitarix.
Díval jsem se na něj s otevřenými ústy.Jedinné, co jsem před návštívením Zaitarixe věděl, bylo, že byl Igur nějaký král daleko za horama.
Ani jsem nedopil čaj a už jsem vyběhl z chaloupky.Přes rameno jsem ještě zavolal "děkuju" a za zády se mi ozvalo pobavené uchechtnutí, to už jsem však neslyšel.
Utíkám do své chaloupky.Beru si velikou brašnu a vkládám do ní různé potraviny, ve spěchu ani nevím, jaké.Popadám brašnu a utíkám z chalupy.Probíhám kolem spících stráží u brány a utíkám ze svojí milované osady.Nechávám ji daleko za sebou, stejně jako Asterix před dvěma dny...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář